„virtuoso philosopher of the piano“

CLAUDIO ARRAU

☼     6.2.1903  CHILLÁN, CHILE             ۞      9.6.1991 NA MEDARDA RAKOUSKÝ MŰRZZUSCHLAG, KDYŽ RONIL SLZY I MEDARD JASNÝ TO UPLAKÁNEK…

„Mistře,“ zasténal manažer, „pracujete na zahrádce bez rukavic! Vždyť jsou zde kameny, břečťan a možná i slizcí hadi!“ Sedmdesátiletý pracant Claudio Arrau, v očích Joachima Kaisera „nejlepší kůň klavírních čtveráků, uštvaný téměř k infarktu“, se zvedl nad záhon a pokrčil rameny: „O ruce se nebojím. Jakmile se začne klavírista zaobírat rukama, je to jen další cesta k neuróze, paralýze, k šílenství… Ruce hrají noty, ale hudba je víc než pouhé noty. Skládá se snad báseň jen ze slov, jen z písmen? Hudba, to je Brahmsovo toužení, tragická vášeň Roberta Schumanna, záchvěvy Beethovenovy duše. Abych zahrál tuto hudbu, nehraji rukama, ale naladěnou duší a krví svého života.“

*

Naladěnou duší a krví hrál Claudio Arrau ještě v pětaosmdesáti letech asi sto koncertů ročně! Americký hudební historik Roger Kahn prohlašuje, že Arrauova aura po stránce či rejstříku hudební paměti byla i v nejvyšším věku tak mimořádná, že jeho sólový repertoár stačil na 76 samostatných koncertů po dvou a půl hodinách, vždy s jiným chytlavým programem!

Technická obratnost legendárního pianisty oslňovala každého posluchače. Pro znalce ovšem překročil meze techniky a stal se ohnivým živlem. Hans–Peter Range v knize Contemporary Concert Pianists píše: „Když tento výjimečný umělec hrál adagio z Beethovenovy sonáty, vstupovali jsme do jiného světa, poněvadž Arrau dosahoval absolutního maxima velebnosti a důstojnosti.“

Od samých počátků své hudební dráhy ve 20. století bez oddechu studoval Arrau Bacha, Mozarta a další ukrutně šikovné mistry; nejdříve se učil jejich skladbám individuálně, pak pojímal každou z nich v souvislosti s ostatním skladatelovým dílem, a konečně vyhledával utajené prameny inspirace. Arrau věděl, co cítil Beethoven, když skládal Sonátu s číslem 29 „pro kladívkový klavír“ („sváděl ve svém nitru titánské zápasy a směřoval k vyvrcholení citu“). Vcítil se do skladeb osamělosti Brahmsových pozdních let s jejich nádhernými a pochmurnými mezihrami, přesně pochopil, jak Robert Schumann psal svou Fantasii C dur, píseň lásky, kterou dobyl vytouženou ženu, a jak potom pomalu propadl šílenosti, když znovu a znovu slyšel v mozku opakovanou notu „a“ jako klakson z pekel Mene Tekel (přečetl jsem – zvážil jsem to podstatné). Večer co večer, když Arrau hrál nebo cvičil vznešené sonáty, prožíval radosti a strasti jejich skladatelů. Tento dar vcítit se, praví Roger Kahn, jakýsi druh reprodukčního kreativního génia, učinil z Arraua vládce klávesnice. Posluchači v Moskvě ho zvedali na ramena a v Praze ho devatenáctkrát vyvolali. V líčení referentů listu New York Times byl v „kladném smyslu pokořující“.

Bernard Gavoty v díle „Claudio Arrau“ vyjmenovává bezpočet hudebních kritiků, kteří se „po skončení Arrauovy hry cítili jako v ráji“. Své nadšení přenesli do oslavných článků. M. Neville Cardus: „Největší ze všech velkých pianistů, pianistický zázrak se našel!“

V Manchesteru hrál Arrau tak, že Samuel Langford, hudební kritik známý tím, že snad nikdy nepochválil a už vůbec nezatleskal, se neudržel a „jako dítě plácal ručičkama“.

Arrau vykoupil své mistrovství bolestmi, úsilím a všudypřítomnou hrozbou, snad i strachem z úbytku běžných sil. Neúprosný čas útočil na mozek i prstíky. „Řešení je v nutnosti povznést se nad noty a nad kritiky, vztáhnout ruce po Beethovenově duchu.“ To jsou Mistrovy hlášky a jeho celoživotní krédo. „Beethovenova hloubka pohltí každou jinou hloubku. To však samo o sobě může být děsivé, jako když se člověk bohatýr snaží uchopit náročného boha. Je to příliš velké sousto, než aby to někdo zvládl sám. Kdybych měl nyní hudební školu, ideální hudební školu, byla by v ní povinným předmětem nejen harmonie, ale i psychoanalýza.“

Hrát velký koncert je podle umělce, jenž takových hrál ročně sto, učiněný zázrak. Avšak zázrak se může přivodit jedině tehdy, je-li umělec na zázrak stejně jako na náhodu naladěn, připraven, přítomen. Nikoli jen umělecky, ale i fyzicky a duševně. Arraua nejednou zaskočila přecitlivělá duše. Například v roce 1972 měl v plánu obtížný večerní galakoncert v londýnské Royal Festival Hall. Měl se uskutečnit v pondělí – šlo o tři skladby pro sólový klavír a dva koncerty s doprovodem Londýnské filharmonie. Dva dny předtím odlétal Arrau do města nad Temží se slabou rýmou.

„Psychosomatická rýma, Mistře?“ zeptala se jedna z jeho organizačních strážkyň Friede Rothová.

„Možná,“ připustil vesele Arrau. Zkouška v pondělí ráno dopadla nezvykle. Mistr hrál přesně, ale bez ohně. „Tak to nepůjde,“ prohlásil a odjel spát do hotelu. Jeho britský impresário Ian Hunter a manažerka Friede Rothová (zahynula teprve až 15. prosince 2003) poslali pro lékaře, který neshledal nic závažného. Arrau šel po prohlídce opět spát. Teprve nyní si Hunter a Rothová uvědomili, že by Mistr mohl opravdu koncert odříci, čímž by přišel o honorář – v té době asi osm tisíc dolarů – a impresário by přišel o patnáct tisíc dolarů.

Arrau se probudil před pátou odpoledne… Pronesl jedinou větu: „Nehraji, je mi líto, že se budou muset vracet peníze.“ Jeho tvář potemněla, objevil se v ní výraz krajní nemohoucnosti. Několik dní se nepřiblížil ke klavíru. Odřekl i další vystoupení, a teprve po šesti dnech přistoupil k nástroji a začal cvičit Chopinův koncert. Hrál pět hodin. Pak prohlásil, že je mu fajn a následujícího večera se koncert konal. Nikdo nedokázal vysvětlit příčiny těchto proměn. Jisté je, že Arrau trpěl duševní únavou, byl přetažen. Podle odborníků, jejichž názor zveřejnil chicagský Life, je možné, že u něho „došlo k psychické rebelii, jeho duch notně potřeboval zrestaurování“. Uplynulo pár měsíců a Arrau při dvoustém výročí narození svého „boha Beethovena“ hrál jeho klavírní sonáty v sedmdesáti městech světa. Přitom i podle Arraua jsou Beethovenova díla pro klavír nejtěžší – Mistr byl přesvědčen, že když Beethoven skládal poslední tři sonáty, rozlomil otěže času a měl pocit jako Jonáš vystupující z velryby, což je nejstarší symbolické vyjádření cesty člověka z temnot ke světlu.

Arrau snil léta o vlastní škole. Přání se mu vyplnilo a založil školy dvě, starší a novou. První v Santiagu a mistrovskou třídu ve svém bydlišti v USA v Douglastonu na Long Islandu, kde trvale žije od roku 1941. Novinář, jenž dostal příležitost navštívit Mistrův dům, poznamenal, že v hudebním salónu na jednom ze stolů stál stereomagneťák, se kterým se Arrau nikdy nenaučil zacházet (nenaučil se nikdy ani řídit vůz). Mladé pianisty, které zde vyučoval, povzbuzoval slovy: „Toto hrajte dál jako ve svěrací kazajce a v ní také skončíte.“ Nikdy nepředváděl žáků, jak by to sám zahrál. „Zkoušeli by to zahrát jako já, snažili by se kopírovat, místo aby se dopracovali ke svému vlastnímu chápání.“

Trvale přepracovaný umělec si každoročně dopřával pouhé dva týdny dovolené v létě ve Vermontu – aby si udržel jasnou hlavu – jak kdekomu líčil. Avšak i tam stál nezbytný klavír, na jeho desce haldy not. A také zde se Roger Kahn, snad jediný, stal jeho zpovědníkem a okouzleným posluchačem. „Rozjitřenou duši jsem měl asi už v nejútlejším mládí. Můj otec, oční lékař, zemřel, když mi nebyl ani rok. Nemám na něho žádné vzpomínky, mnohokrát jsem však hledal něco, co by mi tátu připomnělo.

Moje matka Lucretia, dobrá hudební amatérka, dávala v Chillánu,“ v chilském městě s třiceti tisíci obyvateli, „hodiny klavíru“. Claudio byl poslední dítě (měl ještě staršího bráchu a sestru), narodil se po jednadvaceti letech manželství svých rodičů. Sám později napíše: „Přišel jsem na svět jako vyklubaná opozdilá spermie. Vždy si však budu pamatovat, jak jsem přišel ke klavíru: Vidím před očima černou desku. Stály na ní dvě svíce. Vzpomínám si přesně a jasně na hudbu… Četl jsem noty, jako se jiné děti dívají na obrázkové knihy. Listy plné hudby se staly mými obrázkovými knihami… Představoval jsem si, že některé noty jsou hmyz. Jiné, rámované černými linkami, mi připomínaly laviny. A další noty byly horolezci spojení lanem. Znaménko pauzy mi připomínalo obří oko zírající zpod hustého obočí.“ Arrau se naučil číst hudbu v době, kdy mu byly čtyři roky. „Zdá se, že pokud jsem nespal, hrál jsem s chutí na klavír.“

Zázračné dítě debutovalo v pěti letech. Hrál Schumanna a Mozarta. Sklidil takový ohlas, že vlastní matka se jeho talentu děsila. Byla však rozhodnuta, že učiní všechno pro to, aby se stal nejslavnějším. Uplynula jen dvě léta a Claudio s maminkou odjel do hlavního města. V Santiagu de Chile vstoupil na konzervatoř a za pouhý rok získal od parlamentu stipendium na deset let. Mohl si vybrat. Matka, osmiletý učenec Claudio a jeho sestra se rozhodli pro Německo.

„První dva učitelé v Berlíně mě nudili. Chtěl jsem pouze číst více hudby, hrát více hudby. Byl jsem dítě, které objevuje pohádkový svět. Učitelé mě brzdili. A to záměrně. Ukládali mi nekonečná cvičení. V osmi letech jsem miloval klavír tak, že jsem každé jídlo jedl na klávesách. V deseti mě otravné učení obrátilo proti hudbě a proti sobě samému.“

Ze zármutku zachránila Arraua Beethovenova hudba a profesor Sternovy konzervatoře Martin Krause.

Malý Claudio zahrál jednoho dne v roce 1912 přísnému starému učiteli, který ho nepřerušil a stál v jakémsi zasnění, určenou skladbu. Krause reagoval slovy: „Dej mi příležitost. Já Tě zase přivedu zpátky k muzice!“ Potom se obrátil k chlapcově mamince: „Toto dítě bude mým mistrovským dílem.“

Krause byl velice přísný pedant. Pilně zkoušeli a také navštěvovali muzea a divadla. Profesor řídil žákovu četbu a vyhledával i děti, se kterými si mohl hrát: „Naučil mně, že umělec nemůže být velkým umělcem, pokud se nezajímá o veškerá umění, o všechno, co tak krásně dokumentuje a znamená život. A dovedl mi názorně předvést, jak zahrál akord sám Liszt… Začínající klavírista zahraje akord, například trojzvuk C dur, jedním rázem, jediným úderem. Avšak Liszt objevil, že se akordy dají hrát vláčným pohybem, při kterém se každá klávesa stiskne o zlomeček vteřiny později než předcházející. To má nespočetné množství způsobů… nespočet. Z takových subtilností vyrůstá velký koncert.“

♪♪

Krause cestoval s žákem po celém Německu. V roce 1914 vystoupil Claudio poprvé před berlínským publikem. Zanedlouho hrál pro saského a bavorského krále, kteří ho zahrnovali dary. „Dosud mám kravatovou jehlici s monogramem M a nádhernou korunku s diamanty. Obojí jsem dostal od rumunské královny Marie v roce 1913.“ Nehrál však jen v palácích před knížaty, ale i před takovými dirigenty, jako byli Artúr Nikisch, Karl Muck a Wilhelm Furtwängler. Již v průběhu studia u Martina Krauseho získal Arrau mnohočetná uznání včetně Bachovy ceny a medaile Gustava Holländera.

Umělcův krásný svět se zbortil v srpnu 1918. Martin Krause zemřel na zápal plic. „Nyní jsem bezútěšně opuštěn.“ Maminka Lucretia navrhla dalšího učitele. „Avšak můj učitel byl Krause. Intuitivně jsem cítil, že všechno, co mi mohl do paměti vštípit učitel, mi bylo ukázáno, že tomu ostatnímu se již musím naučit sám.“

Claudio náhradní učitele odmítal, trápil se, a nejen samotnou smrtí Krauseho. „V roce 1919 jsem myslel, že mě již plamen strávil a pomýšlel jsem na sebevraždu. Snad jsem si smrt přál jako vykoupení.“ Umělecky však byl stále divem osmým na světě notných hmotných standardů, i když pociťoval sám o sobě pochyby. Ostatně jeho dokonalost dokazuje Lisztova cena za virtuozitu, kterou dostal v roce 1919 a rok nato znovu.

Podle mnoha muzikologů byl sedmnáctiletý dorostenec Arrau na prvním vrcholu slávy. Sám však měl opačný názor. Ve více než osmdesáti letech Arrau prohlásil, že umělec, podobně jako Odysseus, prochází jednou zkouškou osudu za druhou na cestě životem. V té době však jeho cesta byla přímka přímočará do výšin. V jedenadvacátém roce již koncertoval v Jižní Americe, zanedlouho nato v Londýně, ve Spojených státech. Koncem roku 1924 se vrátil do Evropy, nejspíš proto, že získal profesuru v berlínské Sternově konzervatoři, kde vyučoval hru na klavír a vylučoval dřeváky až do roku 1940.

Současně obnovoval svou kariéru, koncertoval, podnikal turné. V roce 1927 získal mezinárodní uznání v Ženevě cenou Grand Prix International des Pianistes, a to v Plzni byla pijánko teprve otevřena rozhledna s restaurací Chlum. Po několika dalších letech, opět poznamenaných trýzní a choulostivostí, zahrál veškeré Bachovy klávesové skladby v sérii dvanácti samostatných recitálů. Něco takového neučinil žádný hudebník před ním. „Ten začátek byl jakýsi trik,“ komentoval po letech událost Arrau, „vědomý pokus připoutat pozornost k mé kariéře. Kritici hluboce ocenili mou paměť a já jsem učinil objev. Učinil jsem stejný pokus, zahrál jsem celého Mozarta v pěti koncertech, pak celého Schumanna, celého Liszta. A objevil jsem, že známe-li celou tvorbu určitého skladatele, umíme lépe pochopit každou jednotlivou skladbu. Člověk pochopí vztahy, celý život tvůrce, a sám roste.“

Při práci ve Sternově konzervatoři pokračoval Arrau ve studiu jazyků. Čistokrevný Chilan hovořil francouzsky, německy, italsky, španělsky a anglicky tak, jak hrál Chopina, to jest jen neškodně laškovně.

Arrau si ve velkém oblíbil Německo, příčil se mu však nacismus a po rozpoutání války se s manželkou, půvabnou kozatou sopranistkou z Frankfurtu Ruth Schneiderovou, s níž si šel zjednat dva roky předtím na Rathausu veselku, prostě a jednoduše sebrali  ...odebrali se do Chile. „Nedovedete si představit tu spoušť, jakou po sobě Hitler všude zanechal. Měli jsme v Berlíně umělecký pupek světa, a pak přišel ten trotl z Berchtesgardenu a během několika měsíců jsme se ocitli v provinčním městě. Ztratili jsme Schnabela a Bruna Waltera, Rudolfa Serkina i Otto Klemperera. Pokud jde o mne, myslel jsem, že mi to jeho brnkání na nervy pustí žilou. Jak dlouho to mohlo trvat? Bylo to příliš nestydaté, příliš směšné, příliš hloupé a já prožíval vrcholná léta v Německu, své soukromé zmrtvýchvstání, své vítězství, a všechno to se časově shodovalo s triumfem blázna – kata židů natotata a také ostatních nepřizpůsobivých autorit… Alespoň jsem mohl pomoci k útěku několika židovským hudebníkům.“

Arrau po příjezdu do Chile založil v Santiagu klavírní školu a rok nato se natrvalo usadil i s rodinou v New Yorku. Svým způsobem vzdor uznání nejobávanějších kritiků začínal znovu. „Procházel jsem opět zkouškou ohněm. Někdy se mi zdálo, že dávám do hry příliš mnoho ze sebe, někdy zase příliš málo.“ Až bezmála v padesáti, kdy již vychovával s Ruth Schneiderovou dvě děti, Maria a Carmen, „jsem hrál opět s největší radostí a odevzdáním, s důvěrou a kázní.“

Joachim Kaiser (v knize Great Pianists of our Time) bude hodnotit: Ve srovnání s Arthurem Rubinsteinem, Wilhelmem Backhausem, Vladimírem Horowitzem nebo Wilhelmem Kempffem, jejichž umělecká fyziognomie je téměř jasná, je Claudio Arrau zahalen závojem neproniknutelnosti, mystéria. Slovo „mystérium“ v tomto případě však nelze chápat jako „romantismus“. V jeho hře nebylo nic démonického, také nebyl z rodu Paganiniho… Jestliže obvykle označujeme jistou interpretaci za „typického Rubinsteina“ nebo „typického Kempffa“ či „typického Horowitze“, pro Arraua neexistuje nic „typického“. Nezajímal ho kult individuality. Disponoval brilantní technikou – ovšemže ne tou mladých amerických perfekcionistů, jejichž hra připomíná nudný chod stroje. Arrau je nejen nejslavnější virtuóz světa, ale také jeden z nejpracovitějších. V jediném sledu koncertoval v Tokiu, New Yorku, Mnichově, Londýně a znovu v New Yorku. A měl k dispozici mimořádně rozsáhlý repertoár. Mystérium Arraua je spojeno s Arrauovou univerzálností. Když slyšíte klavírní koncert Edvarda Hagerupa Griega v podání Arraua, slyšíte v tom norské vzory, nikoli pouhé folkloristické ozdoby, ale pikantně barevné zvláštnosti, podstata je obsažena nejen v nakládání s melodií a rytmem, ale také ve specifické struktuře každého akordu. Arrau vše zřetelně vyslovuje… a člověk začíná chápat, proč je největší pianista světa.

A Robert Philip? V The New Grove Dictionary of Music & Musicians spatřuje Arrauův největší přínos v jeho zcela výjimečné intelektuální síle a hloubce prožitku. „Zvláštní úctu získal za interpretaci Brahmse, Schumanna, Liszta, Chopina a nade vše pak Beethovena.“ Virtuóza přivítala Praha poprvé v roce 1958. Tehdy pětapadesátiletý umělec uspořádal v rámci Pražského jara dva koncerty. Jeden s Českou filharmonií (Brahmsův II. klavírní koncert B dur) a druhý samostatný recitál v Domě umělců (výběr ze sonát Beethovenových). Svědkové události vzpomínají na koncerty jako na nezapomenutelný mejdan emocí a snů.

Umělecký svět se však před ním skláněl i další desetiletí. Při jeho osmdesátinách se ho znovu ptali, zda člověka neunavuje stále hrát, leckdy tutéž sonátu, tutéž hudbu?

„Unaví někoho tlukot jeho srdce?“ opáčil i otočil s hravostí dotaz na vtip Arrau. „Vždycky je to právě velká hudba – je to tlukot úzkostného, bojujícího, triumfujícího a neopakovatelného především, totiž orgánu srdce.“

VELKÝ PES

Souhvězdí střední velikosti, které obsahuje nejjasnější hvězdu oblohy Sírius (Psí hvězdu). Jeho zářivost je 25x větší než Slunce a je od nás vzdálen pouhých devět světelných let. Díky této jasné hvězdě patří Velký pes mezi nejstarší souhvězdí. Staří Egypťané určovali podle východu Síria čas pravidelných nilských záplav. Novodobá pozorování vedla ke zjištění, že velký Sírius má ještě malého průvodce – Sírius B – takzvaně bílého trpaslíka, který vyzařuje rentgenové paprsky.

Podle řecké mytologie zvítězil tento pes v závodě s nejrychlejší liškou na světě. Podle jiné legendy byli velký a malý pes průvodci lovce Oriona. Velkého psa také nejsnáze naleznete v blízkosti velkého lovce, na prodloužené spojnici hvězd Orionova pásu. Jiná verze vypráví, že to je pes Lailapsos, dar bohyně lovu Artemis lovci Orionovi. Pes prý měl schopnost ulovit každé zvíře. Proto byl poštván na lišku krále Amfitrióna, která zase byla známa svou nepolapitelností. Souboj nakonec rozhodl sám vládce bohů Zeus, když obě vynikající zvířata umístil na opačné strany nebes.

Pro staré Egypťany byl pes nejvýznamnějším souhvězdím nejenom kvůli roli Síria v zemědělském kalendáři, ale i proto, že psí hlavu měl nasazenu bůh Anupev (Anubis). Inuité v souhvězdí zahlédli údajně starou statnou Eskymačku, jejíž obydlí je poblíž cesty ze Země na Měsíc.